Kdo jsme?

Seznamte se s námi blíže

Založili jsme stránky hlavně proto, abychom vám mohli předávat naše zkušenosti

Něco málo o…

Ivana Pišvejcová

Narodila jsem se 11. 5. 1964 v Brně a Morava je stále pro mne jedním z míst, které mi energeticky vyhovuje. Vždy, když se tam vracím, cítím se skvěle a to za jakéhokoliv počasí.

Moje maminka byla zdravotní sestra a tatínek voják z povolání. Díky jeho povolání jsme se mnohokrát stěhovali a já, přestože jsem narozená v býku, jsem nějak nestačila nikde zapustit kořeny. Po mém narození jsme se přestěhovali z Brna Rebešovic do Brna Juliánova, kde jsem byla zapsána do první třídy, ale do školy jsem nastoupila až v Bojkovicích. Tahle malebná oblast Moravy mi opravdu přirostla k srdci. Nádherná příroda Bílých Karpat, srdeční lidé a jadrné nářečí, to vše mne formovalo od mých 5let až do 13. Tohle období v mém životě by se dalo nazvat šťastným dětstvím, i když i tam jsem zažila spoustu situací, které zrovna veselé nebyly. Zůstalo mi pár šrámů a jizev, jak na duši, tak na těle, ale pokud vzpomínám na tohle období v mém životě, jsou to vzpomínky většinou hezké. Při cestách do školy nebo ze školy jsem prožívala svoje vlastní dobrodružství. Většinou jsem chodila sama, byla jsem dítě uzavřené, až plaché a nejraději jsem byla sama v lese, nebo u blízké řeky. Tam někde začalo moje zkoumání vlastní existence, jejího důvodu a odkud jsem přišla a kam jdu. Připadala jsem si trochu jiná, spoustu věcí jsem nechápala, ale snažila jsem se hledat informace, kde se jen dalo. Hodně jsem četla, zajímala se o vše tajemné a nadpřirozené.

Když mi bylo 13, tatínka opět přeložili zpátky do Brna a já se ocitla v novém kolektivu pubertálních dětí a ve velkém městě, které jsem neznala a uzavřela jsem se ještě víc. Moje dospívání bylo asi stejně náročné, jako to známe všichni, ale o tom možná někdy příště.

Pro mne osudové bylo nastoupení na vysokou školu, ale hlavně povinná chmelová brigáda, kde jsem potkala svého budoucího manžela. A můj život se otočil o 360st a ve 20 jsem se vdala a v mých 21 se nám narodil syn Martin a v 25 dcera Kateřina. Kvůli manželově práci obvodního lékaře jsme prožili 8 dlouhých let na Českomoravské Vysočině.Moje vzpomínky na tohle období nejsou vždy pozitivní, ale příroda tam byla krásná a děti na to vzpomínají v dobrém.

Před narozením dcery jsme se rozhodli k emigraci do Kanady, protože nám bylo jasné, že budoucnost našich dětí a také naše, nebude dle našich představ, pokud zůstaneme v tehdy socialistickém státě. Bohužel dcera byla po narození hodně nemocná, byl rok 1989 a přišla revoluce. Přesto jsme si chtěli náš sen splnit a lednu 1990 jsme vyjeli žlutým polským Fiatem směr Rakousko. No kdo to nezažil, nepochopí, ale nakonec jsme byli nuceni se vrátit a nějak se srovnat s realitou. Manžel začal podnikat a já si splnila svůj dětský sen a pár let jsme vlastnili restauraci v malebné vísce Moravec, kde jsme také stavěli rodinný dům.

Čas běžel a já chystala velkou oslavu mých 30 narozenin, což ženy pochopí, byl pro mne důležitý mezník, v té době jsem si myslela, že už mne nic nového nečeká. Přišel den D a já stála u plotny a vařila slavnostní oběd a přišel muž a vypnul mi sporák a řekl, ať si sednu. Byla jsem nazlobená, proč mne zdržuje, ale on mi přišel oznámit, že zemřel můj tatínek. Byl to pro mne velká rána, byl moje spřízněná duše, člověk, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout, chápal mne a miloval mě takovou, jaká jsem. Musela jsem nějak změnit svůj život, musela jsem nějak reagovat, tak jsme vše opustili, uzavřeli a přestěhovali se do manželova rodného kraje, do malého lázeňského města Františkovy Lázně.

Trvalo mi dlouho, než jsem se srovnala se ztrátou tatínka a změnou bydliště, až do mých 35 jsem zpracovávala smutek a zvykala si na nové prostředí a lidi a až vážná nemoc a operace mne vrátily zpátky na správnou cestu. Potkala jsem úžasnou bytost, léčitelku a kartářku, která mi pomohla, nebojím se napsat, že mi zachránila život. Od té doby ji mám stále po svém boku a řeším s ní všechny závažné problémy, které život přináší. I díky ní jsem opět začala hledat nové informace o alternativní medicíně a duchovnu. V Chebu jsem začala navštěvovat všechny možné přednášky a kurzy, poznala jsem úžasné lidi, například Bohunku Truhlářovou, která mne naučila automatickou kresbu a spoustu jiných, na jejichž jména si již nevzpomínám, ale doplnili mi vždy další dílek do mé skládačky poznání. Jednou jsem jela v autě a v rádiu jsem uslyšela krásný, sametový hlas, který mne přitahoval jak můru na světlo. Byl to pořad v rádiu Egrensis o duchovnu a moderovala to Kateřina Pokorná a host byl léčitel Václav Vít. Tímto dnem mi vtrhla do života esoterika a změnila opět směr mého bytí.

U Vaška jsme si s manželem udělali první stupeň Reiki a kurzy Alternativní medicíny a on sám je pro nás přítelem a léčitelem i pro celou naši rodinu. U Kateřiny jsem si postupně udělala všechny kurzy, které pořádala, také druhý a třetí stupeň Reiki, Shamballu a jiné. Bylo mi přes 40 let a já jsem opět hledala, co dál se svým životem, udělala jsem si masérský kurz a nastoupila jako masérka do fitness centra, ale nějak to nebylo to pravé ořechové. A pak přišla nabídka od Kateřiny, která už v té době byla moji blízkou kamarádkou, jestli nechci spolupracovat. Ráda jsem přijala její nabídku a začala jsem jí organizovat kurzy, řídit ezoterický obchůdek a spolupracovala jsem s ní krásných 10 let.

Letos jsem se rozhodla, že se vydám jinou cestou a tyto webové stránky jsme založili s manželem pro všechny, kteří hledají jak pečovat o tělo i ducha a prožívat svůj život ve zdraví, radosti a jak předcházet nemocem a projevům stárnutí.

Ivana

Něco málo o…

MUDr Jaroslav Pišvejc

V následujících řádcích přibližuji moji cestu k medicíně a povolání lékaře.

Je to již 30 let, kdy jsem s koženou brašnou na malé vesnici začal karieru lékaře, ordinoval, chodil po návštěvách, viděl umírat, ale také vznikat nový život. Přitom stačilo málo a byl jsem veterinářem. Můj dědeček a také můj tatínek byli veterinární lékaři. Po maturitě mi připadalo v pořádku pokračovat v rodinné tradici. Radil jsem se tehdy s otcem na toto téma, a on konstatoval: “já ti nevím, kluku, ale když jsi jezdil se mnou do služeb, všiml jsem si, jak obcházíš ve stájích louže a přeskakuješ hovna, měl bys raději léčit lidi.“ A bylo to. Tento rozhovor rozhodl o mém nasměrování a já, vybaven černým rodinným kufrem, směřoval vlakem- směr Praha.

Studia

Vystoupil jsem v Praze na Hlavním nádraží a byl jsem překvapen, jak je Praha velká. V ruce jsem svíral tiskopis s názvem studentské koleje a tak jsem se odvážně vypravil pěšky vzhůru po Vinohradské ulici. Po hodině cesty jsem potřeboval průvodce. Můj zachránce byl v pracovním oblečení instalatéra a vyhlédl jsem si ho kolem 22 hodiny v hospodě na Růžku. Po zaplacení 2 velkých rumů-tak zněla dohoda-mne dovedl až ke koleji.

Bylo nás pět

Probudil jsem se na skládací pérové posteli uprostřed velkého pokoje, okolo mne na „opravdových postelích“ spali unavení medici vyšších ročníků, na zemi flašky od piva, vína, popelníky plné vajglů a nakousnutá topinka.

Z večera si moc nepamatuji, pil jsem čůčo a novým kamarádům jsem nabídl řízky od maminky.

Mrzelo mne, že neumím mariáš. Doufal jsem, že se ještě karty naučím, vždyť mám na to 6 let času.

Nenaučil.

Konečně promoce

Píše se rok 1986 a já stojím před spolužáky, kteří jsou ve slavnostním oblečení, po stranách sedí jejich příbuzní, někteří pláčou dojetím, konečně se dívají na nové mladé lékaře. Prostor auly Karlovy Univerzity dýchá historií a tradicí a všichni čekají na můj projev za absolventy a profesor marxismu leninismu mi červeně zvýraznil důležité pasáže v projevu, strana a vláda nám umožnila studium a je na nás, společnosti tento vklad vrátit. Navíc je promoce v roce sjezdu KSČ, což je připsáno červeným fixem na malém diplomu, jinak krásném dokladu o našem vzdělání.

Projev jsem nečetl, raději jsem improvizoval a pasáž o úloze strany a vlády jsem úplně vypustil. Nemohl jsem přeci sobě, mým spolužákům a jejich rodinám pokazit slavnostní den.

Má rodina

Oženil jsem se v pátém ročníku studia na medicíně. Manželka Ivanka, krásná éterická bytost z Brna Bystrce mi nedala spát od letní brigády na chmelu. Medici museli povinně obývat ošetřovny v blízkosti chmelnic na Žatecku a Rakovnicku. Pivo vlastně může za moji osudovou lásku.

Syn Martin se narodil rok po naší svatbě a já se nemohl dočkat při cestě vlakem z Prahy do Brna své krásné rodinky. Ještě jsem studoval a tak fungovalo naše manželství o víkendech.

Po promoci a povinném roce v armádě, jsme konečně jeli do našeho prvního vlastního bytu.

Byla to taková vesnička středisková v nádherně krajině Českomoravské vysočiny. První večer jsme s manželkou trávili v koupelně, byla to jediná normálně zařízená místnost, seděli jsme naproti sobě ve vypuštěné vaně slavnostně oblečeni a připíjeli si na nový společný život.

Náš prostorný byt se nacházel v budově zdravotního střediska, v přízemí měl ordinaci zubař a obvodní lékař, v týdnu ještě dojížděl gynekolog a dětský lékař. U střediska byla zahrádka a také garáž.

Strategickou polohu zdravotního střediska podtrhoval nedaleký kostel a hřbitov.

V noci často někdo zvonil u našeho bytu a se slovy, že je to na vesnici zvykem – a za námi přicházela domů kuřata, králíci, vajíčka, zabíjačky a slivovice. Protestů jsme zanechali, když jsme rozplakali jednoho stařičkého dárce, který byl naprosto neoblomný a 2 plné tašky jídla jsme si museli ponechat. Na dně každé tašky bylo krasopisně napsáno jméno a adresa dárce s poznámkou“prosím nezapomeňte vyplnit poukaz na Lázně“. Inu – úplně zadarmo to nebylo.

Kariéra venkovského obvodního lékaře byla velmi důležitá. Daleko od nemocnice a polikliniky jsem často musel dělat závažná rozhodnutí ohledně léčby mých pacientů. Často spíše nežli nastudované teorie mi pomohl zdravý selský rozum a intuice. Když jsem si nevěděl rady vzpomněl jsem si na doporučení tatínka. Říkal mi: „Když nevíš, jak máš postupovat, musíš zaměstnat všechny přihlížející členy pacientovi rodiny. Jednoho pošli pro vodu, druhého pro ručník a tak získáš čas na správné rozhodnutí.“

Netradiční postupy nesly ale často ovoce úspěchu. Jednou jsem byl v zimě volán do domácnosti, kde se těžce opil pan domácí, který byl na návštěvě z protialkoholní léčebny. Přepil i antabus a byl v bezvědomí. Prvním léčebným zákrokem bylo odstranění jeho malého opilého kamaráda, který mu prováděl masáž srdce, které ještě pravidelně pracovalo a dýchání z úst do úst, které mu velmi přitěžovalo.

Cestou v sanitě, poskakující po zasněžené cestě do Nového Města na Moravě, udržovalo pacienta při životě pouze mé intenzivní fackování obličeje. Přijeli jsme na ARO nemocnice, kde se lékař podivoval, proč tam chceme ponechat pacienta s krásně prokrveným obličejem. Ubezpečil jsem kolegu, že jeho stav se brzy zhorší a o mé léčbě jsem pomlčel. Pacient se naštěstí brzo uzdravil. Jenom s ohledem na jeho vzrůst jsem doufal, že si moji léčbu nepamatuje. Mohl by mi to oplatit.

Společenský život na vsi představovala dvě restaurační zařízení. Velmi brzy po příchodu do hospody, přede mnou přistávaly panáky zelené, rumu, modré rakety nebo ferneta. Byly to dary od pacientů a bylo mi velmi často velmi špatně.

Každý dárce sledoval osud jím poručeného štamprdlete a nalít jej do květináče nebo piva, bylo téměř nemožné.

Mé cesty domů byly plné zákeřných plotů, chodníků i silnic, které oživly a nečekaně mne fyzicky napadaly. Rána byla krutá, ale měl jsem větší empatii s trpícími pacienty v ordinaci.

Velmi nutné bylo se soustředit na vše, co říkám. Na vesnici i z maličkosti může vzniknout velká fáma. Jednoho rána mne čekala zaplněná čekárna před ordinací, důchodci spořádaně potichu čekali na svého spasitele a u vchodu do mé ordinace stála statná padesátnice, která byla velmi obdařena přírodou. Zřejmě můj nevinný pohled na její velká prsa způsobil společenský dotaz. Dobrý den, jak se mají Vaše kozičky“

V ten moment mi bylo jasné, že mi nikdo neuvěří (ani doma ne) , že mě zajímala roztomilá parta právě narozených kůzlátek.

S podobným nepochopením jsem se setkal, když si mi při návštěvě u pacienta doma, stěžovala manželka nemocného, že je jí také velmi špatně, je vyčerpaná, unavená.

Odpověděl jsem stroze- Odpočívejte v pokoji.

Domovy důchodců

Součástí mé práce byla starost o klienty dvou domovů důchodců. Do prvního z nich jsem chodil velmi nerad, byl v prostorách zámku, pokoje pacientů byly velké sály, kde bylo i 20 pacientů. V zimě zima, v létě zápach stolice a moče. Pacienti zachumlaní v peřinách a dekách, často s proleženinami. Bez náznaku osobního soukromí, pouze nemocniční stolek u postele.

Jednoho dne se ale vše změnilo. Posadil jsem se na postel k jedné stařence. Udivilo mne, jak ke mně moudře hovoří, jako sílu mají její oči i životní příběh, který mi vyprávěla, zastyděl jsem se zpětně za svůj předchozí přístup, více jsem úkoloval ošetřovatele, kontroloval hygienu, zajímal se o své pacientky a těšil se na ta setkání i na životní příběhy, které jsem poznával. Rychleji jsem dospěl a snad se i poučil.

Druhý domov důchodců byl spravován řádovými sestrami. Tehdejší režim měl rád vše pod kontrolou a proto faráři misionáři, kteří již s ohledem na věk a zdravotní stav nemohli plnit své role, byli umístěni do tohoto domova důchodců. Bydleli každý ve svém pokojíčku se sociálním zařízením, všude bylo mnoho knih a přesto, že jejich životní osudy nebyly lehké, jejich mysl byla plná dobroty a víry. Od nich jsem dostal darem několik Biblí, nikdy na mne netlačili a darovali je se slovy – občas jsou tam zajímavé věci.

Vzpomínám i na jednoho velmi starého pana faráře, který mi řekl, že potřebuje napsat léky na měsíc, protože jede na zdravotní cestu do kasina v Las Vegas. Nedal jsem najevo své pochybnosti o jeho duševním stavu a léky mu předepsal. Jaké bylo mé překvapení, když za měsíc mne čekal opálený a spokojený pan farář, který sice utratil veškeré své úspory v městě hříchu a hazardu, ale splnil si velký životní sen.

Paní Folerová

Jednoho dne jsem byl pozván na návštěvu k pacientce, které bylo 90 let. Bydlela sama v nádherné vilce, obklopené skalkami a starou zahradou se vzrostlými stromy.

Otevřela mi opravdová dáma, která sice velmi špatně viděla, ale síla její osobnosti přebila vše.

Nabídla mi kávu v krásném servisu a cigaretu. Když jsem řekl, že nekouřím, řekla mi narovinu -doktore kuřte. Víte, co já měla přátel nekuřáků a všichni jsou už pod drnem. Já sem sice jako vysušená treska, ale umírat se mi nechce. A tak jsme kouřili, pili výbornou kávu a já slyšel příběhy této ženy, jak se seznámila s panem Baťou ve Zlíně, jak ji vozil po fabrice na vysokozdvižném vozíku a mnoho jiných. A na starých fotkách opět ožívaly veselohry ale i dramata.

Velmi mi připomínala moji starou přítelkyni z Prahy, kterou jsem poznal v době studia. Bydlel jsem tehdy v centru Prahy ve velkém bytě s krásnou medičkou. Na Silvestra jsem procházel kolem otevřených dveří naší nové sousedky, která se nedávno přistěhovala. Tato dáma stylově oblečená a v klobouku seděla na židli ve svém bytě naproti záchodu a byla velmi smutná. Nedalo mi to tedy, představil jsem se a zeptal se, zdali něco nepotřebuje. Představila se mi též a pravila, že nemůže odejít na domluvenou silvestrovskou oslavu s přáteli, neboť jí protéká záchod a opravu na Silvestra nesežene. Pomoc byla snadná, zatáhl jsem kohout přívodu vody a oslava byla zachráněna.

Příští týden jsem byl pozván za odměnu na návštěvu a paní sousedka otevřela láhev rumu a naservírovala báječné domácí chlebíčky. Až během hovoru vyplynulo, že paní Ketnerová je naše historicky první mistryně světa ve stolním tenise, probírali jsme spolu její fotografie ze sportovních cest po světě a například i lodí do Ameriky. Bylo to zajímavé a lepší nežli číst historickou beletrii. Před mýma očima se objevily také pozvánky na plesy Živnobanky z období První republiky- před válkou (otec paní Ketnerové byl bankovním ředitelem) Mohl jsem se na vše zeptat a například i na to, jaký byl v soukromý pan Jan Masaryk, protože byli dobrými přáteli.

Večer končil dopitím rumu, kávy a snězením pišingrů, jak se říkalo kdysi sušenkám.

Vysočina

Protože jsme chtěli na vysočině zůstat, budovali jsme nový rodinný dům v sousední vesnici a zde také opravili a přebudovali, pod dohledem památkářů, barokní faru na stylovou a později vyhledávanou restauraci. Situace se dramaticky změnila po nečekaném a náhlém úmrtí mého tchána Milana, který manželce v restauraci pomáhal a také díky závisti některých místních obyvatel.

Nemovitosti jsme tedy prodali a přesunuli se do krásného města na západě Čech, do Františkových Lázní, odkud pocházím.

To už nás bylo více, protože 4 roky po Martinovi se nám narodila dcera Kateřina a rodinku doplňoval německý boxer Bárdík.

Život v Lázních

Deset let jsem pracoval ve vlastní ordinaci ve Františkových Lázních a byl velmi spokojený.

Nebyla to již vesnice, byl jsem pouze 6 kilometrů nejbližší nemocnice a tak odpadly asistence u porodu, vyplachování uší pacientů, šití drobných poranění, nebo léčba malých dětí. Lékařská praxe byla ale opravdu velká, v kartotéce jsem měl přes 3000 pacientů.

Nebylo divu, že jsem byl čím dál tím častě z práce vyčerpaný a také demotivovaný opožděnými platbami od zdravotních pojišťoven. Rozhodujícím faktorem proč jsem po10 letech ve Františkových Lázních praxi uzavřel, bylo ale něco jiného.

Spolu s manželkou jsme navštěvovali semináře a přednášky léčitelů, alternativních lékařů a já, na základě těchto podnětů, začal pochybovat o tom, že léčím své pacienty správně. Měnil se mi pohled na medicínu. Nejvíce mne ovlivnili v této době ostravský léčitel a bylinkář pan Jiří Janča, MUDr Pekárek z Prahy, který alternativně a úspěšně léčil onkologické pacienty a zejména pan Václav Vít z Březové u Sokolova.

Po uzavření mé soukromé lékařské praxe jsem nastoupil jako lékař do lázeňské organizace a postupně absolvoval další odbornou lékařskou specializaci v rehabilitaci .

V současné době již několik let působím v lázeňském hotelu Monti ve Františkových Lázních jako vedoucí lékař. Je podstatné pro moji práci, že na své pacienty mám dostatek času a oni mají čas mé rady poslouchat. Pobyt pacientů v lázních, daleko od pracovních povinností ale i od rodiny, jim umožňuje věnovat se pouze a jenom sobě. Tato okolnost je důležitá pro obnovu jejich zdraví.

Do Lázní přijíždějí po srdečních, ortopedických, gynekologických nebo onkologických operacích. Mají narušené sebevědomí a často i strach nebo počínající deprese. Díky našemu kvalitnímu profesionálnímu zázemí odjíždějí domů po léčení mnohdy jiní lidé. Jejich fyzické potíže jsou umenšeny, jejich psychika je nahoře. Opět nacházejí dříve ztracenou cestu životem. A to je krásné vidět očima lékaře, stejně tak, jako když se k nám opakovaně vrací.

Tak to je stručně vše o mé cestě k medicíně a průřez dosavadní lékařskou kariérou.

Na našich webových stránkách budu informovat a radit Vám jak léčit vzniklé zdravotní potíže ale zejména jak jim předejít.

K tomu sobě i Vám přeji hodně sil

Slávek