Příspěvky

ZBYTEČNÉ NEMOCI A PŘEDČASNÁ ÚMRTÍ

Vážení přátelé, čím více se starám o své tělo a duši, tím častěji si všímám při své práci, ale i mimo ni, lidiček, kteří i v mladém věku trpí vážným onemocněním nebo jejich kombinací. Život takového člověka se tak stává méně plnohodnotný, často velmi bolestný. Potkávám ale i mnoho jiných doposud  zdravých, jejichž způsob myšlení, fyzická pohodlnost a nevhodná skladba stravy vzdalují tyto jedince od ideálu zdraví a otázkou je jenom to, kdy ta či ona nemoc zaklepe na dveře. Ani potom není nic ztraceno, pokud nemoc změní  jejich přístup k sobě a světu kolem. Ne vždy se to však podaří. Není tedy divem při tomto převažujícím trendu, že na přirozené stáří umírá u nás asi jenom čtyři procenta obyvatel. Pouze tak málo z nás naplňuje motto mého oblíbeného léčitele a učitele pana Calábka: „Člověk by měl umřít zdravý a tehdy až chce“.

Každé období našeho života je jiné a může být krásné. Obraz našeho života si malujeme sami a také rozhodujeme, zdali to bude mazanice nebo umělecké dílo. Dnes již odmítám výmluvy na genetiku, nešťastné dětství, zlé životní partnery a nevděčné děti. Každý zdravý a úspěšný člověk by mohl vyprávět, co vše musel v životě překonat. Liší se od ostatních jedinců pochopením těžkých životních zkoušek a reakcí na ně. Tedy ví, že vše “ špatné“ je k něčemu dobré, nic v životě není náhoda a že až po pádu na úplné dno se můžeme odrazit k něčemu lepšímu. Cesta ke zdraví a štěstí je charakteristická také každodenní prací, která k cíli vede. Nic totiž není zadarmo. Ne každému se chce na sobě pracovat a výsledky tomu odpovídají.

Čím je tedy charakteristická špatná a nezdravá životní cesta?

1.chybné stanovení priorit: majetek, prestiž, tituly a moc.

2.samaritánství: všichni ostatní jsou cennější nežli já

3.za mé zdraví nese odpovědnost lékař, jsem přece pojištěný a on je studovaný

4.jsem utahaný z práce, nechtějte po mně ještě pohyb

5.budu jíst, co mi chutná, a co jí všichni ostatní

Uvedl jsem jen několik bodů z mnohem delšího seznamu.

Jak se projevuje v ordinaci pacient zastupující tuto cestu?

Při podání ruky k představení moji ruku nesevře, ruka je vlhká a chladná. Do očí mi nepohlédne.

Na dotaz, zda bere pravidelně léky, odpoví ano, je jich více a on si nepamatuje jejich názvy (často neví ani na co jsou)

Při vysvlečení do půl těla lékař vidí ochablé paže bez svalů, nadměrné množství tuku, pokožku posetou znaménky různého druhu, zejména jaterního původu. Ochablé držení těla a deformity páteře doplňuje pohled na dolní končetiny, které svaly neoplývají, zato často křečovými žilami a otoky kolem kotníků. Obrázek doplňuje plíseň na nehtech nohou, ochablé břišní a hýžďové svaly.

Kolem padesáti let věku je mnoho pacientů již po operaci slepého střeva, žlučníku, operaci gynekologické a křečových žil. Také není výjimkou operace srdce nebo alespoň zavedené stenty v něm.

Do kolonky chronická onemocnění pak zapisuji: vysoký krevní tlak, cukrovka, plicní astma, revma, dna, alergie na léky, prach, pyl, kočku, psa, trávy.

Ano, to je častý obrázek v ordinaci a tak bývám smutný. Já vím, že i zdraví je soukromá záležitost každého člověka. Přesto v pacientovi vidím jedince, který po zdraví touží, je to něčí syn nebo dcera, manžel-manželka, otec-matka, dědeček-babička. Každý z nás je důležitý pro své bližní a jedinečný na této naší planetě. Pak mnou zazní jedna věta, která projede hlavou i srdcem:“Sklízí přece, co zasel“ Ano je to tak a pokud se mne nezeptá, tak nemám právo mu zasahovat do života, páchat dobro proti jeho vůli, a to ani jako lékař. Tím spíše, pokud přijde s akutní záležitostí na lékařskou pohotovost a vidíme se poprvé a často i naposled.

Jak vypadá představitel zdravé životní cesty?

Při vstupu do ordinace podává ruku lékaři, pevně ji tiskne, ruka je teplá, současně se dívá do očí.

Při dotazu na léky odpoví, že léky nebere a chemii nemá rád.

Operace žádné neprodělal, zato zlomeniny končetin v minulosti nějaké měl, vždy ze sportu.

Při vysvlečení vidí lékař svaly, správné držení těla, opálenou pokožku bez znamének, ploché břicho a pevný zadek.

Většinou přichází pro nachlazení, které již sám doma léčil bylinkami a medem. Na dotaz, zda je nachlazený  často, odpoví, že se to děje minimálně, ale ví, kde tentokrát udělal chybu.

Jaké má takový člověk životní priority?

1. zdraví a štěstí

2. nejdůležitější bytostí jsem já (to neznamená sobectví, protože nezištná pomoc bližnímu je pro něho samozřejmostí )

3. nenechá se zneužívat ostatními a z ničeho nemá strach

4. bez pravidelného  pohybu nemůže existovat

5. uvědomuje si důležitost odpočinku po námaze jako základ pro další pravidelnou pohybovou aktivitu

6. jí zdravě a našel, co jeho potřebám vyhovuje, brání se všem potravinovým jedům, tedy cukru, pšenici, margarinům, glutamátům a umělým sladidlům.

7. odmítá veškerá očkování až na tetanus po úrazu

8. neposlouchá, nečte a nesoustředí se na negativní stránky života, přitom si jich je vědom. On ale nevkládá do těchto informací své emoce.

9. miluje sám sebe, přírodu, humor, tanec, nevěří na katastrofické scénáře, nebojí se smrti, ale přesto si váží každé hodiny i nového dne života.

10. žije v přítomném okamžiku.

Tak co, přátelé, do které skupiny pacientů byste se sami zařadili?

Přeji Vám krásné jaro a v dalším příspěvku budu informovat o nedávném půstu s vodou.

Slávek

SŮL NAD ZLATO

Nadměrná spotřeba cukru v potravě vede ke zdravotním katastrofám, jak je to ale v případě soli? Odpovídající množství soli v potravě je stále předmětem dohadů odborníků, ale i laiků. Lékaři sůl často zavrhují a zdůrazňují její podíl na vysokém krevním tlaku a zadržování vody v těle (přitom dodnes medicína neví, co je příčinou hypertenze). Existují ale i radikální názory opačné, které tvrdí, že bychom měli solit vždy a téměř vše. Tak tedy solit nebo nesolit?

Já pracuji jako lékař 33 let a až v tomto Kristově věku mé kariery jsem si udělal o soli jasno. Po přečtení vynikající knihy akademika Borise Bolotova Zdravý člověk v nezdravém světě jsem vykřikl „hurá!“  – konečně mi někdo srozumitelně a přitom vědecky vysvětlil, jak je sůl zásadní pro naše zdraví.

Stárnutím každého z nás se snižuje v žaludku tvorba kyseliny solné a pepsinu. Ve věku 60 let je produkce o 60% nižší! Náš žaludek je kyselé místo určené pro trávení živočišných bílkovin (masa). Ph v žaludku by mělo být kolem hodnoty 1,2. Naopak úsek pod žaludkem – dvanácterník – je místo pro trávení rostlinných bílkovin a žluč spolu s trávicími enzymy ze slinivky tráví také tuky. Ph v dvanácterníku je zásadité a hodnoty kolem 12! Tato dvě diametrálně odlišná prostředí odděluje dolní svěrač žaludku – Pylorus -tedy pokud funguje.

Z logiky věci vyplývá, že nedostatečné množství žaludečních šťáv vede k nedokonalému trávení bílkovin, nedostatečně natrávené procházejí do dvanácterníku a dále do střev. Tam už takové maso tiše hnije a hnitím vznikají jedy otravující organismus po vstřebání ze střev do krve. Složky žaludeční šťávy – kyselina solná a pepsin – hrají veledůležitou roli v naší krvi. Já donedávna netušil, že z celkového množství žaludečními buňkami za 24 hodin vyrobené žaludeční šťávy (8-9 litrů) je využito pro účely trávení v žaludku pouze 15 procent. 85 procent kyseliny chlorovodíkové a pepsinu se dostává do krve a zde likviduje odumřelé buňky našeho těla (vytvoříme asi půl kilogramu tohoto odpadu za 24 hodin!), ničí bakterie i jiné vetřelce.

Z výše uvedeného vyplývá důležitost příjmu soli pro naše zdraví. Ze soli – NaCl – totiž v žaludku vzniká HCl – kyselina solná. Málo soli vede k nedostatečné tvorbě kyseliny a špatnému trávení. Navíc prudce klesá schopnost našeho imunitního systému likvidovat bakterie a viry v krvi. Málo soli narušuje funkci lymfatického systému a tedy naši imunitu. Lymfa je nasycený roztok soli. Pokud chcete mít představu, jak je lymfa slaná, pak vařte vodu a přidávejte do ni sůl do okamžiku, kdys se přestane sůl rozpouštět. Pouze taková lymfa likviduje v lymfatických cestách odpad, vetřelce a podílí se na dobrém stavu naší imunity.

Jaká je tedy rada pro zvýšenou tvorbu žaludečních šťáv a ozdravení organismu? Rada je velmi jednoduchá. Po každém jídle (tedy i 5x denně) dáme na špičku jazyka sůl a necháme ji v ústech rozpustit. Slanou slinu spolkneme. Tím se do žaludku dostane NaCl (sůl) a okamžitě vzniká v žaludku HCl (kyselina chlorovodíková). Je třeba dodržet interval pět minut až do půl hodiny po jídle, kdy sůl takto přijmeme. Ne dříve a ne později.

Je velmi destruktivní předepisovat na recept pacientům léky na snížení tvorby žaludeční kyseliny (blokátory protonové pumpy jako Omeprazol, Helicid apod.). Tyto léky na pálení žáhy sníží její tvorbu, ale také sníží schopnosti trávení a obranyschopnosti organismu. Navíc pálení žáhy je způsobeno nedomykavostí pylorického svěrače žaludku a pronikáním žluče a trávících slinivkových enzymů z duodena do žaludku. Opačným směrem teče kyselina do duodena.

Doporučuji všem, které můj článek zaujal, koupit knihu akademika Borise Bolotova, která vyšla česky pod názvem Zdravý člověk v nezdravém světě. Po jejím přečtení pochopíte, stejně jako já, důležitou roli soli pro naše zdraví.

Princezna měla pravdu, když tatínkovi řekla, že ho má ráda jako sůl. Sůl je nad zlato a drahé kamení. Pohádky se opět nemýlí.

Krásný den přeje Slávek